Nejdříve napíši svůj pohled na toto úžasné plemeno, ovlivněný především Bonym a Rikky
hyperaktivita, nadšený do všeho co nepřechází ve stereotyp, lovec celou svou bytostí, citlivý, rychlý, mazel ulízanej, na jednu stranu pevný v nervech, na stranu druhou hrozný cíťa, co nic neustojí - záleží to na tom konci vodítka, co není karabina, chytrý, má vlastní hlavu, relativně závislák, dobrý hlídač bez zbytečného řvaní, horolezec - žádná překážka není překážkou, výšky jsou jeho hobby, vytrvalec, sklony k rivalství mezi samci - veledůležitá správná socializace a včasná korekce nevhodného chování, věrný, milující lidi (pod podmínkou, že se chovají přátelsky) a děti bezmezně
Holandský ovčák je všestranný odolný pes, obdélníkového rámce, který mu umožňuje vytrvalý „vlčí klus“, čárování. Není však příliš dlouhý, aby mu to dělalo zdravotní potíže. Je nesmírně inteligentní a to dělá spoustě lidem potíže – ihned se začne nudit a unuděný pes = odjištěný granát. To pak holanďan začne ničit byt, výt, „zahradničit“ a dělat výkopové práce na pozemku, lovit. Jsou to neúnavní psi, ale pokud to s nimi přečkáte do věku 4 let, tak na tomhle roce dospívají a zklidňují se (trošku). A pokud hledáte psa na práci nebo i na sport, neuspěchejte to, hrajte si s vaším pruhatcem, dopřejte mu kvalitní „dětství“ a pubertu právě do tohohle věku (samozřejmě plus mínus, od 3 – 4 let) a pak s ním teprve začněte makat. Protože až v dospělosti ten pes na to, aby ustál výcvik a popřípadě nasazení v terénu, má psychicky. Pokud to uspěcháte, zlomíte si ho, odvaříte a nedostanete se navrchol. Není to totiž maliňák, pokud chcete psa na vyšší zkoušky nebo do práce už na roce dvou, nepořizujte si holanďana, budete nešťastní vy i váš pes.
Holanďani jsou velké citlivky a jsou schopni reagovat na myšlenku, musejí se to však převelice trpělivě naučit. Neplatí na ně dril, naopak si tím psa znepřátelíte. Stereotyp je proti jejich přirozenosti. Ideální je pro ně stopařina, záchranařina, tam není nikdy nic stejné. A práce, k níž byli vyšlechtěni – pasení. Samozřejmě, není to bordura. Hodí se víc k velkému stádu nebo ke kravám a záleží na povaze psa, jak je drsný. Dále jsou to vynikající psi na agility, dogfrisbee, dogtrekking, flyball, bikejoring…. Prostě opravdu všestranný pes a podle mne, je v jeho mládí se věnovat „všemu“ rekreačně a jak se bude jeho povaha pomalu utvářet z „hyper hyper splašeného psa“ do normální akčního psa, tak si ho směřujte pomaloučku k tomu, čemu se budete chtít věnovat nejvíc. Vše formou hry. Máte bezva psa, tak si s ním užívejte, dokud máte šnaci.
Výchova holanďana je, nechci říct náročnější, ale jiná. Jsou specifičtí psi, dospívají hodně pomalu a pozdě a tak se na to musí brát zřetel. Je u nich převelice důležitá SPRÁVNÁ socializace, která ovšem nekončí někde na půl roce, ale trvá právě do jejich psychické dospělosti. Do této doby si totiž vytvářejí názor na svět. Berte je všude s sebou, do parku, do hor, jezděte všemi dopravními prostředky, jezděte s ním do centra velkoměst, projděte se po pouti, kolem pochodové kapely, když bude nějaká demonstrace, nebojte se ho vzít i tam. Díky své „mladé labilnosti“ mají sklony k bázlivosti, proto tohle všechno. Vyplatí se to. Nebuďte na psa hrubí, ale řešte vše absolutně v klidu a s úsměvem. Holanďan velice lehce přebírá vzorec chování svého pána, tak pokud budete nervní, necháte se vytočit každou maličkostí (Když nejde o život, nejde o nic!), tak stejný nervák bude z vašeho psa. Holanďan chce vyhovět svému pánu, ale díky jeho mladé splašenosti a roztěkanosti (neudrží dlouho pozornost na jednu věc) to prostě nemůže splnit. A proto je také dobré dávat si sakra pozor na reflexní oblouk, protože když budete jednat pod jeho reflexní oblouk, tak ten pes bude ještě víc splašený, zbrklý, nervní a roztěkaný. Je to náročné, ale vyplatí se to.
Holanďan a jiná zvířata jsou kapitola sama pro sebe – co se týče ostatních příslušníku svého druhu, tak tam bývá většinou dost problém. Hlavně mezi samci, ale i mezi čubinama. Opět zdůrazňuji veledůležitou SPRÁVNOU socializaci, která trvá prakticky celý život psa a opět platí, že pes lehce přejme vzorec chování od vás. Tzn. vy nebudete reagovat správně a tak, jak chcete aby reagoval váš pes, tak ten se tak ani chovat nebude. Buďte jemní, klidní, vyrovnaní, důslední, neřešte zbytečnosti a bude takový i váš pes. A co se ostatních zvířat týče – silný lovecký pud je snad u všech pruhatců (samozřejmě se najdou výjimky), na domácí zvířata s zvyknou většinou bez problémů a můžou s nimi být i bez dozoru, ale jakmile je to kočka sousedů, srna v lese, zajíci na poli…. Tak to už neplatí. A věřte, holanďan je schopen srnu strhnout… Ale i tohle se dá bezpečně mít pod kontrolou skrze přivolání. Ale je to hodně pracné. A když už máte lovce, tak i když pes vypadá, že každou chvíli umře únavou, tak jakmile uvidí srnu, tak je krásně čerstvý a hrrr na ní. V tomto případě pozor, pes je schopný se uštvat! A to se ještě vrátím k výcviku – i když pes vypadá, že je v pohodě, tak se velmi lehce přetáhne a jde do útlumu, proto opravdu pomalu a netlačte na pilu, dokud nebude psychicky ustálený, což je na cca 3,5 – 4 letech.
A to je asi tak všechno. O „rychlých pruzích“ by se dalo psát ještě hodně dlouho, naprostá většina lidí, by si HO nikdy v životě nepořídila, není to pes pro každého. Proto prosím, pokud svého ještě nemáte, nejdřív si o něm sežeňte všechny možné pomluvy (protože své plemeno vám vychválí každý chovatel a encyklopedie jsou směs blábolů), nebo budete nešťastní a budete se ho na 2 letech chtít „zbavit“ – je takových inzerátů dost (buď nesplňuje očekávání pro výcvik – není malina, nebo je moc hyper a lidi ho nezvládají). Pro mne je to osudové plemeno, neměnila bych. Pro jiného (a není jich málo) by to byl „očistec a boží trest“.
A ještě dodám, nekupujte si holanďana bez PP nebo křížence (pes z útulku je něco jiného!). To není pak holanďan a můžete být sakra zklamaní. A podporujete nezodpovědné množitele, berete šanci „pravým holanďanům“… PP nezaručuje nic jiného, než ž je to to plemeno, které chcete. Není to luxus, který je potřeba jen na výstavy. Auto si taky nekoupíte bez papírů, i když s ním chcete jezdit jen nakupovat. A pamatujte, že pořizovací částka za psa je to nejmenší, co do něj během jeho života vložíte.
Erája, 22. 9. 2010
HISTORIE PLEMENE HOLANDSKÝ OVČÁK
Zdroj: Enzyklopädie der Rassehunde, Hans Räber, Band 1, Kosmos Verlag, Stuttgart, 1993
Encyklopedie psích plemen, Hans Räber, svazek 1, Kosmos Verlag, Stuttgart, 1993
Překlad: Bc. Jana Mertlíková
V Holandsku se využívali přibližně od začátku 18. století psi, kteří spolehlivě pomáhali pasákům ovcí při práci. Díky své užitečné všestrannosti byli tito psi zároveň i odvážnými ochránci domu, dvoru i svého majitele a uplatnili se též coby šikovní lovci krys a myší i jako tahouni malých povozů.
Poměrně dlouho po založení nizozemského Klubu holandských ovčáků (klub byl založen v roce 1898), a sice až v roce 1960, bylo plemeno uznáno mezinárodní kynologickou federací FCI. V roce 1908 byl holandský ovčák rozčleněn dle tří variet – krátkosrstá, dlouhosrstá a hrubosrstá varieta s žíhaným zbarvením srsti.
V literatuře je holandský ovčák zmiňován jen zřídka nebo jen velmi okrajově, což také přispělo k tomu, že plemeno nikdy nevešlo v obecnou známost. Ludwig Beckmann, německý malíř a spisovatel, popsal ve svém souboru standardů (Geschichte und Beschreibung der Rassen des Hundes,1894, Kynos-Verlag, Mürlenbach/Eifel – Historie a popis psích plemen, 1894, nakladatelství Kynos, Mürlenbach/Eifel pozn. překladatele) pouze ovčáka belgického. Také německý kynolog a malíř Richard Strebel (Die deutschen Hunde und ihre Abstammung, 2. Bd., Verlag E. Ertel, München, 1903 – Němečtí psi a jejich původ, 2.svazek, nakladatelství E.Ertel, Mnichov, 1903, pozn. překladatele) byl velmi stručný, napsal doslovně: „Holandští ovčáci jsou těm našim velice podobní, avšak všiml jsem si, že většina jich má strměji nasazený krk, díky čemuž holanďan působí o něco sebevědoměji, také jeho hlava se zdá být o něco kratší. Samozřejmě se tento rozdíl stále více stírá.“ Rakouský kynolog Emil Hauck (v roce 1966) převzal standard z roku 1938 a plemenem se zabýval také jen velmi stručně, napsal: „Holandský ovčák se odlišuje od ostatních evropských rázů ovčáků jen nepodstatně. Hlava je sice protáhlá a není široká, je ale kratší než hlava německého ovčáka. Trojúhelníkové vztyčené uši jsou středně velké, oči tmavé. Paspárky a šavlovitý ocas jsou nežádoucí. Srst: a) krátká s hustou podsadou, b) dlouhá, c) hrubá; barva různá. Fleky jsou nežádoucí. Kohoutková výška vyšší než 50 cm. Hmotnost ca. 23 kg.“ Ve své knize (Der deutsche Schäferhund in Wort und Bild, Verlag des „Vereins für Deutsche Schäferhunde (SV)“, München, 1921 – Německý ovčák slovem i písmem, nakladatelství „Spolku německého ovčáka“ – „SV“, Mnichov, 1921 – pozn. překladatele) nesdělil Max von Stephanitz, pruský císařský jízdní rytmistr, významný chovatel psů a především zakladatel plemene německý ovčák, také žádné bližší údaje, omezil se jen na následující poznámku: „V Holandsku jsou pro místní ráz ovčáků uznány tři variety podle typu srsti; krátkosrstý, hrubosrstý a dlouhosrstý. Psi jsou jinak úplně stejní jako ti naši, mají silnou kostru, v průměru však o něco jemnější – minimální požadovaná kohoutková výška u psů je 53 cm, u fen 50 cm – podobně jako u našich ovčáků na severozápadě, jejichž výška je menší. Pro své plemeno založili chovatelé „Klub holandských ovčáků“ se sídlem v Amsterodamu. Klub se v porovnání s belgickými chovatelskými kluby nezaměřil příliš na chov podle barvy a je toho názoru, že barva je nepodstatná.
Různé zmínky ve staré literatuře: spisovatel Jacobus Craandijk z Drenthe popsal práci ovčáckých psů ve zprávě z roku 1881 „Wandelingen door Nederlandmet pen en potlood" (Putování Holandskem s perem a tužkou) následujícím způsobem: „Uprostřed bekotu ovcí směle kráčí pasák, občas promluví ke svému hrubosrstému pomocníku, který neúnavně koná svou práci. Shání zaostávající ovce zpět ke stádu a jehňata pobízí k pokračování kupředu. Jdeme přímo středem stáda. Ovce si naší přítomnosti nijak nevšímají. Pes si se svým pánem vymění jediný pohled, jako by se ho chtěl zeptat, jestli nás smí nechat projít. Pasák na náš pozdrav odpovídá krátce, ale ne nevlídně.“ J. Eigenhuis popsal šikovnost jednoho ovčáckého psa v roce 1905 v sérii článků na pokračování pod titulkem „De Wereld“ (Ze světa). Stručně řečeno vyprávěl o tom, jak pasák každé ráno vybízel pronikavým pískáním na prsty ostatní vesničany, aby na toto znamení vypustili všechny ovce ze svých stájí. Protože byl pro tuto práci vybrán vesnickou komunitou, musel pokaždé časně ráno převzít veškeré ovce včetně jehňat a navečer je zase v pořádku vrátit domů. Pastvinou bylo obecní vřesoviště. Pes obecního pasáka se jmenoval „Siep“. Než vyrazili na pastvinu, sehnal pes na pasákovo zapískání ke stádu i tu nejposlednější ovečku. Pes neúnavně pobíhal kolem stáda, aby udržel všechny ovce pohromadě. Avšak neudržoval je v příliš těsném postavení, nýbrž jen tak, aby každá ovce měla dost vlastního prostoru a pastvy, takže ovce byly sice volné a mohly se libovolně pást, přesto však byly stále pod kontrolou. Pokud se nějaká ovce odloučila, „Siep“ ji hned přivedl zpátky. Podle slov pasáka nemusel psa učit „všechno“, ale jen to „speciální“. Díky tomu pes rozuměl pánovi ve všem a mohl tak co nejpřesněji vykonávat vše, co po něm pán požadoval. Známý ilustrátor Cornelius Jetse opatřil tento příběh dvěma kresbami psa, které bezpochyby a jednoznačně znázorňovaly krátkosrstého holandského ovčáka.
Nepatrné rozdíly mezi holandskými a belgickými ovčáky lze z velké části vysvětlit politicky, historií plnou změn. Poté, co v roce 1815 bylo na Vídeňském kongresu vyhlášeno Spojené království nizozemské a došlo ke spojení Belgie a Holandska, v roce 1830 vypukla revoluce, při které Belgičané přemohli nizozemské vojsko. Nato bylo v roce 1831 založeno na Londýnské konferenci Království belgické s provinciemi Valonsko a Flandersko. Po marných bojích za znovunabytí ztracených území uzavřeli Holanďané v roce 1839 s Belgií konečně mír. Belgičtí Vlámové jsou však stále ještě jazykově i kulturně mnohem více blíže Nizozemí než francouzsky mluvícímu Valonsku. Jazykové rozepře ještě opakovaně vzplály a tak není divu, že na jedné nebo druhé straně stále se měnící hranice měli pasáci stále ty samé psy a nebyl to vzhled psů, nýbrž jejich upotřebitelnost, která byla jediným chovatelským cílem.
Centrem chovu bylo v počátcích severní Brabantsko (Brabantsko – historické území na belgicko-nizozemských hranicích, od roku 1830 součást Belgie. Severní Brabantsko je v současnosti nizozemskou provincií - pozn. překladatele), obklopené rozsáhlými vřesovišti, které se na jihu rozprostíralo až za belgické hranice k oblasti Kempen a na východě až do provincie De Peel. Rozsáhlá vřesoviště se nalézala také v oblasti Achterhoek, Overijssel a Drenthe. Ve všech těchto oblastech byla menší či větší stáda ovcí (okolo roku 1860 to bylo celkem více než 800.000 pasoucích se ovcí), která doprovázeli pasáci se svými psy. Ovčí stáda zabrala i písečné přesypy, neboť duny nemohly být využity jiným způsobem.
Aby se zabránilo vniknutí ovcí na vzácnou úrodnou půdu,museli rolníci vybudovat velké valy ze zeminy, zpevněné dubovými fošnami. Pokud ovce chtěla přelézt tento val, ovčácký pes bleskurychle na povel „Los Siep“ („dělej, Siepe“) vyrazil do směru, kam ukazoval pasák prstem, aby odpadlíka co možná nejrychleji zase přihnal zpět do stáda. Ovčáckému psovi se říkalo „Siep“ (= proud). Toto slovo souvisí s výrazem „siepelen“ nebo též „sijpelen“, což znamená v překladu „proudění vody“. Proto nosili ovčáčtí psi často jména řek, aby tak byli chráněni před všemi zlými duchy. V Drenthe a v t´-Gooi požívali pasáci velké úcty, neboť rolníci je kvůli jejich znalostem léčivých bylin rádi používali i coby rádce v oblasti chovu dobytka. V jiných oblastech Holandska ale patřili na okraj společnosti, dostávali od sedláků nejnižší platy a vedli velmi nuzný život. Větší úcty se dostávalo jejich psům, o kterých se tradovalo, že jsou rychlí a pilní. Pro chudé pasáky nebyli psi jen pomocníky v pasení ovcí a hlídacími psy, byli i pomocníky v pytlačení. V Brabantsku se psovi často říká „Spits“. Obojí, „Spits“ i „Siep“, byla vlastní jména pro psa, ne označení pro nějakou konkrétní rasu.
Ve své dnešní podobě je holandský ovčák známý od počátku 18. století. Holandští ovčáci se dostali také do Austrálie, tehdy se svými holandskými osadníky. Později zde spolupůsobili při vzniku australského chovu ovčáckých psů (kelpie a australský honácký pes). V poslední třetině 19. století se začali kynologové v Nizozemí zajímat o své tuzemské ovčácké psy. V Německu to byl jízdní rytmistr Max Emil Friedrich von Stephanitz, který pomohl německému ovčákovi k mezinárodnímu uznání. V Belgii zavedl čistokrevný chov belgických ovčáků Adolphe Reul (profesor institutu pro veterinární medicínu v Cureghemu u Bruselu, pozn. překladatele).
11./12.04. 1874 se objevil první „národní pastevní pes“ na výstavě v Amsterodamu.
V roce 1875 spatřil světlo světa první popis plemene, zněl takto: středně velký, štíhlý, ale silný, na poměrně vysokých nohách. Hlava je dlouhá s vysokým čelem a špičatým čenichem; oči umístěné hluboko; uši vzpřímené, někdy ve špičkách i překlopené; ocas je silně osrstěný s lehkým praporcem na spodní části, je nesený vodorovně, ve vzruchu poněkud zahnutý; celé tělo je pokryto hustou hrubou srstí; převládající barvy jsou žlutohnědá, tmavě šedá nebo černá. (Tento popis by se mohl týkat jak plemene schapendoes neboli holandský ovčácký pudl, tak i plemene holandský ovčák).
V roce 1878 se konala druhá výstava psů. Ve výstavním katalogu už nebylo uvedeno „národní pastevní pes“, nýbrž „holandský ovčák“ (Hollandse Herdershond), což ovšem způsobilo jistý chaos, neboť tento pes nebyl typický „holanďan“, spíše to byl „nizozemský ovčák“, rozšířený v oblastech Brabantska, Veluwe, t´-Gooi a Drenthe, tam tedy byl jeho domov, ne ve venkovských oblastech, ve kterých nebyla žádná vřesoviště. (Holandsko zabíralo tehdy území mezi ústím řeky Maasy a sladkovodní plochou Zuidersee, sestávalo z provincie Jižní Holandsko s hlavním městem Den Haag a Severní Holandsko s hlavním městem Haarlem.)
V období let 1890 - 1900 byli na stále častějších psích výstavách ojediněle k vidění psi rolníků a ovčáčtí psi neznámého původu.
V roce 1892 byl v Belgii založen Klub belgických ovčáků (Club für Belgische Schäferhunde), s počtem 117 chovných psů v předešlém roce; psi byli rozděleni dle čtyř variet na dlouhosrstého černého groenendaela, hrubosrstého laekena, krátkosrstého hnědě žíhaného mechelarse (malinoise) a dlouhosrstého hnědočerveného tervuerena.
V letech 1874 až 1898 se i přes stoupající zájem nizozemských kynologů na výstavách neobjevilo více než deset národních ovčáků.
13. května roku 1898 se dalo dohromady 12 přátel nizozemského ovčáka s cílem zahájit přípravy pro založení vlastního spolku.
12. června roku 1898 byl v Utrechtu z iniciativy 17 zakládajících členů založen nizozemský Klub holandských ovčáků (Nederlandse Herdershonden Club, NHC). Byly stanoveny následující charakteristické znaky plemene: šest různých variet: krátkosrstá, se středně dlouhou srstí, s dlouhou otevřenou srstí, s dlouhou přilehlou srstí, se zježenou srstí a varieta hrubosrstá. Šlechtění s ohledem na upotřebitelnost; barva a typ srsti se přitom prozatím nebere na zřetel; povoleno je vše – včetně bílých znaků na hlavě, končetinách i špičce ocasu. Podstatné bylo plně zachovat upotřebitelnost plemene. Protože standard byl rozvleklý a ne jednoznačně výstižný, co se představ o exteriéru psa týče, v chovu došlo následně k problémům, neboť psi byli typem příliš malí, příliš lehcí a příliš chrtovití.
V roce 1906 byl v tomto ohledu standard znovu důkladně přepracován: namísto šesti variet byly povoleny už jen tři, krátkosrstá, dlouhosrstá a hrubosrstá. Výška minimálně 55 cm pro psy a 50 cm pro feny. Bílé znaky na hlavě ne, povolené jsou pouze na prsou a prstech. Protože pasáci, stejně jako i rolníci stále ještě nejevili větší zájem o čistokrevný chov svých psů a za znak čistokrevnost považovali spíše jen upotřebitelnost, tudíž z jejich strany nevycházela v oblasti šlechtění žádná iniciativa, odstoupili ze svých funkcí prezident klubu, jakož i několik členů představenstva. V Německu to bylo s německými ovčáky (pod vedením Maxevon Stephanitze) úplně jinak, též v Belgii s belgickými ovčáky (pod vedením profesora Adolphe Reula), neboť počty jejich čistokrevně chovaných ovčáků plynule narůstaly. Píle těchto chovatelů ze sousedních zemí holandskému ovčákovi nesmírně škodila.
V roce 1907 zaslal tehdejší sekretář nizozemského klubu, pan Clarion, výzvu ministrovi války i policejním komisařstvím, s upozorněním na vhodnost využití holandského ovčáka coby policejního a válečného psa, neboť s vymizením velkých ovčích stád a s přeměnou rozsáhlých vřesovišť na ornou půdu přišli psi o svůj denní chléb, práci na pastvinách. Na základě této výzvy začala policie využívat holandské ovčáky coby stopovací a strážné psy. Osvědčili se ale také coby slepečtí psi.V roce 1910 doporučil L. Seeger (jeden z nejznámějších odborníků na tehdejší chov ovčáků v Holandsku) za účelem odlišení plemene od belgických ovčáků vymýtit z chovu celočerné psy, tudíž znemožnit jejich další využití v chovu. Chovatelé se měli zaměřit na psy kaštanově hnědé. Později navrhl, aby do budoucna byli chováni už jen psi světle nebo tmavě žíhaní, aby se tak jednoznačně odlišili od belgických i německých ovčáků. Tímto si holandský ovčák měl zachovat svou vlastní identitu a jedinečnost. Před první světovou válkou byli přikříženi němečtí ovčáci, aby holanďan získal větší výšku i mohutnost. Potom ale bylo třeba mnoho trpělivé práce, aby byli kříženci z chovu opět eliminováni. V roce 1914 byly ze standardu vyškrtnuty veškeré bílé znaky. Povolené barvy byly už jen světle a tmavě žíhaná, zlatě a stříbrně žíhaná u krátkosrsté variety; modrošedá, pepř a sůl, světle a tmavě žíhaná u hrubosrsté variety a kaštanově hnědá, zlatě a stříbrně žíhaná u variety dlouhosrsté. V letech 1918 - 1937 bylo do nizozemské plemenné knihy zapsáno ještě 18 krátkosrstých holandských ovčáků neznámého původu. Poté už toto možné nebylo.V roce 1935 klub rozhodl o rozšíření přípustných barev, aby se zabránilo nežádoucímu zužování chovné základny. Povoleny byly opět barvy: žlutá, červená, hnědá a šedá u krátkosrsté variety; žlutá, červená a popelavě šedá u hrubosrsté variety. S počátkem druhé světové války přišlo v chovu nazmar mnoho z toho, co bylo dosud tak namáhavě budováno. V roce 1960 byl standard znovu pozměněn, neboť holandští ovčáci se příliš podobali belgickým. Povolené zůstaly už jen barvy: u krátkosrsté variety zlaté a stříbrné žíhání; u hrubosrsté variety barva modrošedá a pepř a sůl a u dlouhosrsté variety zlaté a stříbrné žíhání. Kaštanově hnědá byla opět vyškrtnuta.
V tomto roce též FCI uznala holandského ovčáka za samostatné plemeno. O přípustných typech srsti se ale stále znovu a znovu vedly diskuse. Krátkosrstý holandský ovčák měl být ze standardu vyřazen ve prospěch hrubosrstého, uvažovalo se i o zavedení jednotného standardu pro všechny tři variety. Stále znovu byl holandský ovčák křížen s belgickým a dokonce se uvažovalo o tom, že by belgičtí a holandští ovčáci mohli být spojeni v jedno plemeno, tzv. „brabantského ovčáka“, což však naprosto nenašlo pochopení u Belgičanů. V 60-tých letech se chov začal zotavovat. Svědčí o tom zápisy v nizozemské plemenné knize (Nederlands Honden Stamboek, NHSB): v letech 1961-1968 bylo zapsáno 332 krátkosrstých, 357 hrubosrstých a 57 dlouhosrstých holandských ovčáků.
Počátky čistokrevného chovu dlouhosrstého holandského ovčáka:dlouhosrstý holandský ovčák zůstával v rámci plemene dlouho odstrkovaným dítětem. V roce 1898, v době založení klubu, nebyl sice P. Drost z Haarlemu jediným přítomným chovatelem dlouhosrsté variety, avšak se svou chovatelskou stanicí „van Haarlem“ byl tím nejdůležitějším. Kromě několika krátkosrstých psů měl také pět dlouhosrstých. V letech 1903-1905 bylo do plemenné knihy zapsáno deset dlouhosrstých jedinců z CHS „van Haarlem“, většina z nich byla žíhaná. V roce 1906 se na výstavě v Haarlemu předvedlo už jen několik málo jedinců v dobré kvalitě. To naznačilo, že po dobrém startu přichází v chovu dlouhosrstých holanďanů k úpadku. V roce 1907 napsal sekretář klubu, H. J. Clarion, že dlouhosrstý holandský ovčák se objevuje stále vzácněji a jen zřídkakdy v dobré kvalitě. V letech 1908 - 1909 bylo dlouhosrstých jedinců ještě méně. V roce 1910 napsal p. Clarion: "Dlouhosrstí holandští ovčáci nadobro mizí.“ V roce 1906 se chovatel P. Drost vystěhoval do USA, což vedlo k tomu, že během následujících pěti let se chov této krásné variety prakticky zhroutil a klesl na nulu. P. Drost se sice na krátkou dobu, do roku 1908, ještě vrátil, avšak přesto to znamenalo téměř konec chovu dlouhosrsté variety. Ojediněle se ještě dlouhosrstí jedinci objevili na výstavách, avšak o plynulém pokračování chovu tu nemohla už být žádná řeč.
"Margando", krátkosrstý šampión (nar. 10.04.1920), měl sice ještě se dvěma různými fenami opravdu pěkné dlouhosrsté potomky, za zmínku stojí především „Brutus“ a „Olivia“. „Brutus“ byl ale v roce 1928 odcizen a už se nikdy neobjevil. Fena „Olivia“ odchovala v roce 1929 vrh po dlouhosrstém psovi neznámého původu, narodili se tři psi a čtyři fenky. Majitel psa Marganda a chovatel CHS „Margando Brutus“, A.M.A. Verhaar, o tomto pozoruhodném vrhu napsal v roce 1929 článek do časopisu De Hond“ (Pes). Na fotografiích, přiložených k článku, byli opravdu krásní a typičtí dlouhosrstí psi. O dalším vrhu Olivie se psem jménem „Bello“ už se neví nic. Cenný chovatelský materiál se tedy beze stopy ztratil a chovatelé se domnívali, že dlouhosrstý holandský ovčák definitivně vyhynul. Do té doby, než se v roce 1933 znovu objevil jeden pes neznámého původu. Tehdejší sekretář klubu J. F. W. Turion, o tomto nálezu napsal v časopise „De Hond“ (Pes) následující řádky: „Pokud teď okamžitě něco nepodnikneme, stane se dlouhosrstý holandský ovčák definitivně minulostí.“ (Fotografie vpravo a vlevo – „Falco“, je považován za praotce současného dlouhosrstého holandského ovčáka; obrázek vpravo pochází od H. Thierera, z roku 1934, je ve vlastnictví Dr. L.F. Triebelse a byl převzat z knihy De Hollandse Herdershond, L.F.Triebels a Lia Helmers-de Regt, 1982.)
Jelikož „Falco“, který pravděpodobně pocházel z Brabantska,se zalíbil královně-matce Emmě, vzala si ho v roce 1933 na královský zámek do města Soestdijk coby hlídače. V roce 1938 se objevil ještě druhý dlouhosrstý pes neznámého původu. Toho času se Klub holandského ovčáka (NHC) domníval, že dlouhosrstého holandského ovčáka už nelze zachránit. Avšak penzionovaný zvěrolékař jménem Dr. W. v.d. Akker, který se vrátil do vlasti z Nizozemské Indie (choval v tamějších koloniích německé ovčáky), tento názor nesdílel. V roce 1937 vstoupil do NHC coby chovatel dlouhosrstého holandského ovčáka.
V roce 1939 získal díky zprostředkovateli jménem Ir. J. Voskens z Tilburgu fenu neznámého původu, pocházela z oblasti Loon-op-Zand. V roce 1939 odchoval vrh s královským psem „Falco“ a fenou "Addri van het Eigen Land". "Addri" a "Falco" se tedy stali oficiálními předky moderního holandského dlouhosrstého ovčáka. Jelikož „Falco“ byl bohužel v chaosu války 10.05.1940 zabit, byl tento vrh prakticky jedinou příležitostí k záchraně plemene. Bohužel, krásná zlatohnědě žíhaná fena z tohoto vrhu byla přejeta a dva nádherní psi zemřeli na psinku. Dr. v.d. Akker se však nevzdával a šel si neústupně dál za svým cílem, dále se pídil po dlouhosrstých psech neznámého původu. I takto nabytým psům dával jméno své chovatelské stanice, takže zpětně lze jen stěží vysledovat, které psy v.d. Akker skutečně sám odchoval. Asi 10 nebo 15 let takto na vlastní pěst choval dlouhosrsté holandské ovčáky, aniž by je dával zapsat do plemenné knihy a aniž by o výsledcích své chovatelské činnosti informoval klub, neboť nestrpěl, aby mu do jeho práce někdo zasahoval. Aniž by ho někdo obtěžoval a aniž by se sám musel podřizovat předpisům ze strany klubu, mohl nerušeně sledovat cíle, které si sám vytyčil, což se zpětně ukázalo coby prospěšné, skutečně se mu podařilo dlouhosrstou varietu zachránit. Chovatelským cílem Dr. v.d. Akkera byl čilý, pohyblivý, pěkně osrstěný žíhaný pes dobré a spolehlivé povahy. V roce 1951 poprvé své chovné psy vystavil na výstavě klubu NHC v Utrechtu. Nebyli to ale jediní dlouhosrstí psi, kteří se po válce chovali. V letech 1945 - 1949 nezávisle na Dr. v.d. Akkerovi odchovali chovatelé Arb v Tilburgu a v. d. Klundert ve městě Udenhout tři vrhy neznámého původu, avšak pro účely chovu opět bohužel dále využiti nebyli. V roce 1948 oba své psy vystavovali. Chovatelský základ, který vybudoval Dr. v.d. Akker, zůstával stále zachován. Ještě dlouho po svých osmdesátých narozeninách zůstával dr. v.d. Akker velmi aktivní coby rozhodčí i jako chovatel. Zemřel v roce 1979 v požehnaném věku 96 let. Tehdy bylo v Nizozemí už zase na 200 dlouhosrstých holandských ovčáků. Jeho dcera vedla potom chovatelskou stanici „Van het Eigen Land“ ještě nějakou dobu dále. Dvakrát – v roce 1966 a 1967 - došlo se svolením Nizozemského kynologického svazu (Raad van Beheer) k přikřížení krátkosrstého holandského ovčáka, a sice za účelem rozšíření úzké chovatelské základny dlouhosrsté variety. V roce 1984 byl přikřížen i belgický ovčák tervueren (pes), aby se tak chovatelská základna ještě více rozšířila a aby se zlepšila maska a postavení uší. Po roce 1971 nebyl do nizozemské plemenné knihy zapsán už žádný další ovčák neznámého původu. Od roku 1944 do roku 1960 bylo zapsáno celkem jen 16 psů, v letech 1961-1968 už 57 psů. V roce 1980 se narodily tři vrhy s celkem 17-ti štěňaty, v roce 1981 pět vrhů s 32 štěňaty. Dnes, zdá se, je již chov dlouhosrsté variety stabilizován, ačkoliv počet zapsaných štěňat v Holandsku činí za posledních 10 let každoročně jen ca. 70 – 100 štěňat.
OPOMÍJENÝ OVČÁK
Autor: Dr. Hans Mosser, WUFF-Hundemagazin č. 03/2003
Překlad: Bc. Jana Mertlíková
Tento článek je převzat s laskavým svolením redakce rakouského kynologického časopisu
"Hundemagazin WUFF" www.wuff.eu
Holandský ovčák (Hollandse Herdershond) je neprávem popelkou mezinárodní kynologie, myslí si velký švýcarský kynolog Hans Räber. Při pátrání po portrétu plemene se tento názor potvrdil.
S portréty psích plemen je to vždy stejné. Poprosíte chovatele, aby představil své plemeno a ve většině případů obdržíte články, které by se hodily spíše do reklamních letáků, než aby obsahovaly objektivní informace. Ale kdo by to chovateli zazlíval, on přece své plemeno miluje nade vše, jinak by ho přece nechoval. Samozřejmě nemáme na mysli „množitele“, který provozuje chov psů jako obchod, nikoliv z lásky a pro zájem o konkrétní plemeno. To tedy znamená, že chovatelé jsou sice důležitými zdroji informací, avšak jen zřídkakdy jsou i ideálními autory portrétů plemen. Abychom tedy mohli váženému čtenáři plemeno přece jen představit, nezbývá nic jiného než prostudovat o holandském ovčákovi co možná nejvíce pramenů, přičemž literatury o holandském ovčákovi je mimo zemi, jejíž jméno nese, až s podivem málo. Rozhovory s chovateli a majiteli tohoto plemene, jakož i se sportovními kynology a informace od nich získané jsou druhým pilířem pro sestavení takového portrétu. A samozřejmě zdrojem informací a kontaktů je vždy i internet. Pro jednoho dost, pro druhého stále málo, pokud má popis v podobě takového portrétu přinést první informace a stručný přehled o plemeni, a to právě v takové míře, aby čtenář usoudil, zda mu podané informace stačí, nebo jestli ho plemeno zajímá natolik, že by se s ním rád blíže seznámil. V tomto ohledu jsou nároky na časopis v porovnání s knížkou jiné - kniha má mnohem lepší možnost vyobrazit plemeno obsáhleji.
Neprávem neznámý
Že je představení holandského ovčáka v tomto vydání časopisu vymezeno přece jen více prostoru než je jinak na tomto místě obvyklé, má důvod v tom, že jde o plemeno relativně neznámé. Velký švýcarský kynolog Hans Räber, který svého času publikoval v časopise Wuff obecně velmi respektovanou sérii kritických článků o změnách v chovu psích plemen (Wuff 3, 4 a 5/1997), ve své knize „Encyklopedie psích plemen“ (nakladatelství Kosmos Verlag) vyjadřuje myšlenku, že holandští ovčáci jsou kvůli dominantnímu postavení německých ovčáků zcela neprávem opomíjenými dětmi mezinárodní kynologie. Räber vysvětluje: „Neprávem proto, protože s ohledem na své silné a pevné tělo a užitné vlastnosti nezůstávají vůči belgickým a německým ovčákům v ničem pozadu.
Účel určuje formu
Nároky na psa je možné klást s ohledem na jeho stavbu těla a povahu. Alespoň to obecně platilo pro vznik každého jednotlivého psího plemene. Je tedy pochopitelné, že ovčák, žijící v kopcovitém nebo horském terénu, musí být uzpůsoben jinak než ovčák na nehostinném ostrově s mrazivě vanoucími větry nebo ovčák, žijící v úrodné nížinaté krajině mírného klimatu. Pro pasení ovcí tudíž byli v Německu využíváni jiní psi než například na Šetlandských ostrovech nebo na širých, tehdy jen zřídka oplocených pastvinách Holandska. Na rovinatých pláních se mohly ovce pohybovat mnohem rychleji než v horách. Nejspíše proto museli být holandští ovčáčtí psi rychlejší a lépe ovladatelní než například ovčáci němečtí.
Rychlé reakce žádoucí
Že s ohledem na povahu a temperament byly žádoucí mnohem živější reakce psů, aby tak byli schopni uhlídat ovce, jimž byla k dispozici celá širá rovina, je podle mého mínění nasnadě. Avšak na druhou stranu – rozdíly mezi německými, belgickými a holandskými ovčáky nebyly v 19. století v žádném případě tak výrazné jako dnes. Především německý ovčák tehdy ještě měl zdravou rovnou záď a i jinak byl mnohem robustnější a temperamentnější než nyní. Ve skutečnosti ale nebyla všechna tato plemena původně chována vědomě pro tyto účely, spíše se tak nějak chovala sama. V souladu s principem zachování života a rodu se rozmnožovali „nejzdravější“, a nejvíce přizpůsobiví psi, ti, kteří se snadno dokázali adaptovat na konkrétní prostředí a na ně kladené požadavky. Vznikaly tak místní rázy, ze kterých poté člověk až teprve od začátku 19. století, které je považováno za počátek moderního chovu psů, začal „čistokrevně chovat“ jednotně vypadající plemena.
Standard plemene
Stěžejní informace o konkrétním plemeni nalezneme ve standardu plemene; ten určuje, jaký pes má být, pokud má být typickým představitelem svého plemene. Tak se ve standardu dozvíme (FCI standard č. 223), že holandský ovčák (Hollandse Herdershond) patří do skupiny pasteveckých a honáckých psů, a že se na základě odlišné struktury srsti rozlišují tři variety: krátkosrstá, hrubosrstá a dlouhosrstá. Středně velký pes (kohoutková výška psů 57 – 62 cm, fen 55 – 60 cm) má být obdařen vlastnostmi pravého ovčáckého psa.
Povaha podle typu srsti
Je naprosto oprávněné, obrátit se s dotazem na povahu holandského ovčáka a požadavky, týkající se jeho pořízení a následné péče o něj, na příslušné chovatelské kluby tohoto plemene. Jaký je tedy holandský ovčák? S otázkou se obracíme na Rakouský klub holandských ovčáků (Österreichischer Klub für Holländische Schäferhunde). Na naši otázku nalézáme na webových stránkách klubu následující odpověď: „V povaze všech tří variet existují minimální rozdíly. Krátkosrstý holandský ovčák je pracovní pes, který plní úkoly s jistou vážností, temperamentem a koncentrací. Hrubosrstý holandský ovčák je nejaktivnější, nejoddanější, ale v mladém věku také svým způsobem nejnáročnější. Své hravé mladické chování s láskou k volnému pohybu si zachovává o něco déle a nejraději by v tomto věku kolem svého páníčka stále jen radostně poskakoval. Přitom dokazuje, že pro svého páníčka by s nadšením udělal cokoliv. Je proto mnohdy příliš horlivý a zbrklý. Dlouhosrstý holandský ovčák působí díky dlouhé srsti ladně a ušlechtile a svým vzezřením snadno vyvolává podobnost s vlkem. Jelikož jeho srst není příliš náročná na údržbu, bývá velmi příjemným domácím společníkem. Je o něco klidnější, vyrovnanější, trpělivější a svým způsobem skromnější, díky tomu i méně náročný, avšak výkony podává se stejným zapálením a temperamentem. Ze všech tří variet je tím nejcitlivějším.“
A Švýcarský klub holandských ovčáků (Schweizerischer Club Holländischer Schäferhunde) shrnuje zásadní požadavky na své psy takto: „Holandský ovčák nikdy nebyl módním plemenem. Což plemeni prospělo. Stále ještě ztělesňuje typ původního pasteveckého psa. Malá zahrádka a krátká procházka na vyvenčení tomuto aktivnímu, podnikavému a povětrnostním vlivům odolnému psovi prostě nestačí. Hodí se naopak pro lidi, kteří se svým čtyřnožcem chtějí pracovat. Díky své všestrannosti a chuti se učit se hodí pro téměř všechny psí sporty. Avšak v převážné většině žijí představitelé tohoto plemene coby rodinní psi, přičemž jejich přirozený, ne však přehnaný obranný instinkt, z nich činí dobré hlídače. Všichni holanďani jsou poměrně silní, zdraví psi, kteří se bez problémů dožívají 12-ti až 15-ti let.“
Skutečně není pochyb, že psi se takového věku dožívají, neboť ani literatura, ani internet nepřinášejí žádné skutečné odkazy na typická onemocnění plemene. Snad je to podmíněno tím, že holanďan na rozdíl od svého německého kolegy nikdy nebyl a doufejme ani nebude módním psem. Na konec je třeba ještě poznamenat, že holanďan je „zastydlý puberťák“, v porovnání s jinými psy vyzrává později, proto by neměl být zatěžován příliš brzy.
Pokud se o toto plemeno skutečně zajímáte, nechte si prosím dostatečně poradit od odborníků, znalců plemene.
Ovčák v Holandsku
Chov ovcí v Holandsku měl jednu specifickou zvláštnost: stáda ovcí nebyla na pastvinách dnem i nocí. Pasák je ráno za pomoci psa vyhnal na pastvu a večer je zase odváděl domů do chléva. Důvodem bylo už tehdy velmi ekonomické myšlení obchodně zdatných Holanďanů. Ovčí hnůj bylo velmi cenné hnojivo pro zemědělsky obdělávané plochy. Pokud by ovce zůstávaly po celý den na pastvě, cenný hnůj by nemohl být ukládán. Takto se ale velká část nakupila ve stájích a mohlo se s ním lépe nakládat. V dobách největšího rozkvětu chovu ovcí bylo v Holandsku na 800 tisíc ovcí a asi 6 tisíc ovčáckých psů. Kvůli velkému rozšiřování zemědělských ploch, především však nejspíše kvůli masivnímu používání chemických hnojiv od poloviny 19. století, byl chov ovcí v Holandsku stále více omezován – a s ním i chov holandského ovčáka. Snad byli na tehdy běžně pořádaných zemědělských výstavách vystavováni už i psi, ale teprve v roce 1898 byl založen Klub holandských ovčáků (Nederlandse Herdershonden Club, NHC), který si dal za cíl udržení a čistokrevný chov tohoto vlastního plemene.
Holandský ovčák coby policejní pes
Autor: Andreas Vogel, policejní psovod, Nordrehin-Westfalen
Od léta loňského roku cvičím teď už 11-ti měsíčního holandského krátkosrstého ovčáka jménem Boxer coby služebního psa policie, po prodělání výcviku ho sám též i povedu. Pro tuto službu potřebuji psa s dobrým zájmem o hru a kořist, s vyrovnanou nervovou soustavou a s neutrálním vztahem k okolí. Nároky na výkony jsou vysoké, proto je náš tréninkový plán bohatě prošpikován každodenními drobnými výchovnými i výcvikovými prvky.
Jelikož mi byl Boxer předán na výcvik už v 16-ti týdnech stáří, mohl jsem si sám stanovit jednotlivé zásadní body mnohostranného výcviku. Dnes už si na naše začátky ve stylu „jednou nahoře, jednou dole“ skoro ani nevzpomínám. V současných 11-ti měsících umí Boxer s nasazeným náhubkem zahnat agresivní nebo útočící lidi nebo jim zabránit v útěku. Na fiktivní agresi a akční chování ze strany figuranta reaguje Boxer jeho přitlačením nebo pevným držením, ještě tady kousnout a po skončení cvičení je zase hned a rád připraven k mazlení.
Co mi zpočátku dělalo vrásky
Protože je pořád ještě na začátku výcviku, jsem pro něho stále tím nejdůležitějším styčným bodem. Rozvíjení zájmu o hru a kořist ve všech oblastech, na závěr naše společná hra, moje pochvala a pohlazení, to vše vybudovalo naši vzájemnou důvěru, která pomáhá stále ještě mladému psovi psychicky růst. Díky tomu je i v situacích, kdy si sám není jistý, snadno ovladatelný. Ačkoliv se i tak někdy ukáže, že Boxer své počáteční obavy stále ještě úplně nepřekonal, situaci vždy vyřeší nebo ví, že společně se mnou to zvládne. Protože i pro Boxera platí, že vyzraje později, rozkládám každý cvik do nejmenších krůčků a vedu ho vytyčenou výcvikovou cestičkou k cíli.
Nové metody: výcvik policejního psa bez násilí a tvrdosti
Pro mě coby psovoda bylo důležité, naladit Boxera nenásilnou formou na naši většinou stresující práci. V každodenních i nepřehledných situacích potřebuji spolehlivého parťáka, se kterým jsem schopen řešit komplexní zadání úkolů. K tomu patří nejen noční prohlídky velkých průmyslových hal a dalších objektů v závislosti na spáchaných trestných činech za účelem co možná nejrychlejšího vyhledání ukrytých osob. Musíme také vypátrat pohřešované osoby v nouzi na poměrně rozsáhlých terénech, aby jim mohla být včas poskytnuta nezbytná první pomoc. Avšak poté doma, po vykonané práci, chci, aby byl Boxer příjemným a nekomplikovaným společníkem. I tyto vlastnosti jsem u něho v průběhu výchovy a výcviku objevil a lze tedy očekávat, že z Boxera se na konci jeho období „bouře a vzdoru“ stane plnohodnotný průvodce mého profesního i osobního života.
Chov holandského ovčáka
Za účasti 17-ti zakládajících členů se dne 12.června 1898 v Utrechtu konala ustavující schůze Klubu holandských ovčáků (Nederlandse Herdershonden Club, NHC). V plemenném standardu se rozlišilo na základě typu srsti 6 různých variet, což tehdy svědčilo o velkorysých plánech v oblasti chovu. Zatímco pro čistokrevný chov německého ovčáka byl rozhodujícím mužem rytmistr von Stephanitz a pro čistokrevný chov belgického ovčáka profesor Reul, Holandsko takovou vůdčí osobnost nemělo. Navíc Holanďanům více než o exteriér šlo o zachování výkonnosti a typu. To dokazuje i členství M. Kesslera a J. Steijnse, kteří v roce 1907 založili ještě dnes existující a slavnou organizaci Královský nizozemský spolek policejních psů (Königliche Niederländische Polizeihunde Vereinigung, KNPV). V té době bylo možné předvádět téhož psa na výstavách buď coby holandského, ale i coby belgického ovčáka. Přesto touha vymezit holanďana od ostatních ovčáků coby samostatné plemeno byla stále silnější a v roce 1914 vedla k omezení barev ve standardu. Bílá barva byla zakázána, přípustné barvy se omezily jen na stříbrně nebo zlatě žíhanou u krátkosrsté variety, navíc ještě barvu pepř a sůl, jakož i modrošedou u hrubosrsté variety a stříbrně nebo zlatě žíhanou plus kaštanově hnědou u variety dlouhosrsté. Tato velmi drastická redukce povolených barev vedla k dramatické ztrátě genetické variability plemene. A striktní zákaz bílé barvy tím spíše způsobil vyloučení velké části populace tehdejších holandských ovčáků z chovu. Neboť bílá barva je řízena velmi dominantním genem. Chovatelé brzy uznali, že jde o problém, tudíž v roce 1928 znovu povolili bílé odznaky. V roce 1934 byly pro krátko- a hrubosrstou varietu povoleny další barvy, aby se tak genetický fond opět rozšířil. Avšak pokus o genetickou záchranu byl učiněn očividně pozdě. Chovatelská základna se do té doby příliš zúžila, když svého času bylo z chovu vyloučeno tolik dobrých psů. Genetické hodiny už nešlo vrátit zpět. V roce 1960, u příležitosti uznání plemene FCI, byl znovu změněn standard plemene a povolené barvy byly omezeny znovu na tytéž jako v roce 1914 (viz výše), s výjimkou, že kaštanově hnědá barva u dlouhosrsté variety už není přípustná.
Dnes je holandský ovčák ve své vlasti chován převážně členy KNPV, přičemž hlavní důraz je kladen na výkonnost a co se týče exteriéru, přistupuje se k jistým kompromisům. Jeden holandský sportovní kynolog to přesně vystihl slovy: „Ačkoliv má tento pes momentálně v sobě hodně malinois-krve, jeho povaha zůstává stejná: inteligentní, poněkud svéhlavý, ale přesto výborně ovladatelný holanďan.
převzato se svolením autorky z www.zustvituveku.websnadno.cz
Chov v České republice:
První k nám byli importováni 4 hrubosrstí holandští ovčáci. Pes ENDREE v. Diepenalm a fena FRIEDA Ruweke v. ´t. Noorder Erf manželů Pattermanových a druhý pár FEDDE Ruwe v. ´t. Noorder Erf a GERA Ruwke v. ´t. Noorder Erf paní J. Němečkové. Vše od chovatelů z Holandska.
V roce 1994 byla dovezena fena krátkosrstá GABIE van de Passchin. Ta byla kryta v Holandsku a v červnu 1997 se podařilo v chovatelské stanici „Qalt Mercator“ odchovat první vrh holandských ovčáků u nás a krátkostrstých v bývalém východním bloku.
Ze spojení Gera Ruwke a Fedde Ruwe v. ´t. Noorder Erf se v chovatelské stanici „Z Černé hlásky“ v srpnu 1997 narodila první štěňátka hrubosrstá. Krytím s kvalitními psy se v dubnu 1999 u nás narodily dva vrhy, v únoru a v listopadu 2000 další nadějná krátkosrstá štěňata. Všichni holandští ovčáci v Čechách jsou velmi dobré kvality, o čemž svědčí jejich úspěchy na mezinárodních výstavách. Mohou se pyšnit tituly interchampion, šampion ČR, SR, Polska, světový a evropský vítěz, čekatelstvím šampiona Rakouska a Maďarska. Odchovy se též připravují na zkoušky z výkonu, aby potvrdily pracovní využitelnost plemene.
(převzato z http://www.qaltmercator.cz/hol_ovcak.html)
Problematika chovu
BIOPES
Zdroj: http://www.petwatch.at
přejato s laskavým svolením provozovatele webu
Autor: DI Dr. Hellmuth Wachtel, Wien
Překlad: Bc. Jana Mertlíková
V dnešní době stále silnějšího ekologického cítění vzrůstá i snaha po návratu k přirozenosti, proto je mezi námi už mnoho těch, kteří milují všechno „bio“: potraviny, oblečení, stavby, bydlení atd. V chovatelství se rozpomínáme na stará plemena domácích zvířat, spjatá úzce s přírodou, v pěstitelství na staré krajové odrůdy. I co se týče psů, objevují se tendence k chovu a držení kříženců nebo k přirozenému chovu, jak se o něm můžeme dočíst u Konrada Lorenze, Eberharda Trummlera aj.Avšak ne kříženec, nýbrž heterozygotní (geneticky rozmanitý) čistokrevný pes je řešením. Kříženec není východiskem, a už vůbec ne v dnešní době. Nehledě na to, že u křížence nikdy nevíte, jaký je vlastně jeho původ, chovatelské kluby také rády poukazují na to, že i kříženci trpí stejnými onemocněními jako vysoce šlechtěná plemena.
Ostatně, to není vůbec divu, kříženci sice mohou být často vitálnější, ale jelikož sami pocházejí z vysoce prošlechtěných plemen, tedy ze psů, kteří jsou často postiženi dědičnými nemocemi, často dojde k tomu, že některá z dědičných chorob – a to především z těch polygenně řízených – se objeví i u kříženců - defektní alely už nejsou ani křížením dostatečně překryty dominantními zdravými alelami, tedy ve výsledku bude i kříženec touto nemocí postižen, zvláště pak pokud budou spolupůsobit ještě vnější vlivy, neboť křížencům, co se týká jejich držení, se většinou dostává mnohem horší péče.
Kříženec už tedy není tím, čím býval kdysi, kdy základní populaci domácích psů tvořili různé krajové rázy, které vykazovaly velkou genetickou variabilitu.
Co tedy ale je onen „biopes“? Něco, co tu (ještě) není, a sice čistokrevný pes, záměrně šlechtěný na vysokou heterozygotnost (genetickou variabilitu) a tím i vitalitu, dlouhověkost a výkonnost!
Genetická izolace – kořeny zla
Stalo se v minulém století: rázy a variety různých pracovních psů, které tehdy existovaly, byly nejprve v Anglii, posléze i v Evropě zapsány do plemenných knih, byly vytvořeny standardy plemen a došlo k tomu, čemu říkáme vysoké šlechtění: byly vymezeny a vůči sobě navzájem ohraničeny různé rázy a ty byly pak dále chovány odděleně, za používání příbuzenské plemenitby, liniové plemenitby a přísné selekce, především za účelem dosažení jednotného typu, který byl posléze ujednocen do té míry, že mohli být tito psi označováni jako plemeno.
Tak se z každé rasy brzy stalo izolované, nadále šlechtěné společenství, kterému byla znemožněna velice důležitá výměna genů v rámci druhu „pes domácí“, pokud tedy odhlédneme od kříženců (ze kterých nezřídka, a to ještě i do nedávné doby, vznikala nová plemena – např. kromfohrländer, eurasier ad.) Byla to vlastně chovatelská revoluce, které dnes vděčíme za naše četná plemena psů i za jejich zachování, ale která se nyní v mnoha ohledech jeví jako neblahá.
Chov psů se ve srovnání s chovem užitkových zvířat vyvíjel naprosto opačně. U dobytka, prasat, drůbeže atd. byly počátky úplně stejně, také byla z tzv. krajových rázů vytvořena plemena. Ale poté už šel vývoj opačným směrem: vytvořili se hybridi (kříženci), aby se mohl provést přísný výběr na dvě nebo více příbuzenských linií za účelem výkonu (a jedině výkonu), přičemž ale i u nich výkon poklesl následkem inbreedingové deprese (negativní dopady nejužší příbuzenské plemenitby, pozn. překladatele). Jedinci z jednotlivých linií byli ale posléze navzájem kříženi a jejich potomstvo se ukázalo – protože bylo vysoce heterozygotní – jako obzvláště vitální a výkonné.
Tento jev se označuje termínem „zušlechtění“, německy „Luxurieren“, anglicky „hybrid vigor“, ale nejde vlastně o nic jiného než o normální, přirozenou vitalitu, kterou mají zvířata neodchovaná příbuzenskou plemenitbou. „Hybridi“ se proto dnes prosadili především v chovu prasat a drůbeže. Příčinou je to, že tito kříženci jsou extrémně heterozygotní, tzn., že na velmi mnoha genových pozicích mají k dispozici rozmanité (odlišné) genové páry (alely). Organismus těchto zvířat je tak obzvláště dobře uzpůsoben k biologicky optimálním reakcím na podněty z prostředí, ať už jde o využití krmiva, odolnost vůči původcům nemocí, horko, chlad nebo výkon - prostě lépe se přizpůsobí všem podmínkám života.
U psů však stálo v popředí – na rozdíl od užitkových zvířat na mléko, maso, vejce atd. a s výjimkou pracovních plemen psů – něco, co je považováno za ideál krásy, tzn. typičnost, resp. standard - tedy ne nějaký výkon, účel. Pochopitelně, vždyť jednotně a standardně vypadajících psů lze docílit nejsnadněji příbuzenskou plemenitbou a selekcí právě na soulad se standardem. U pracovních psů zůstalo ale daleko lépe zachováno zdraví.
Příbuzenská plemenitba by se dala za jistých okolností déle udržet, pokud by současně probíhala přísná nebo dokonce výhradní selekce na zdraví a vitalitu, což se často děje u pracovně využívaných psů (příkladem je plemeno alaskan husky, které je chováno jen s ohledem na typické znaky vitality - rychlost a výdrž. Avšak ani tady si chovatelé nevystačí natrvalo bez přilití „čerstvé krve“, neboť bez „nové krve“ dochází k hromadění škodlivých recesivních genů, které se navzájem ovlivňují a stoupá jejich počet, tím pádem snižují vitalitu, resp. teprve pokud jich spolupůsobí více najednou, vyvolávají většinu dědičných onemocnění (např. dysplazii kyčelních kloubů).
Dřívější názor, a sice že příbuzenská plemenitba je neškodná, pokud se zároveň provádí i selekce na zdraví, se ukázala být jako velký omyl, neboť polygenně řízené dědičné nemoci se na rozdíl od nemocí řízených jedním recesivním defektním genem navenek nijak neprojeví a tím pádem se v populaci stále více kumulují. Avšak selekce na zdraví pomáhá - zbavit se vad, které se už objevily coby důsledek inbreedingové deprese.
Když proto před několika lety jeden holandský vědec vyzval k využívání křížení po vzoru chovu užitkových zvířat také u psů, sklidil pobouřené komentáře. Avšak volání po změně směru vývoje v kynologii jsou stále hlasitější, změna je nutná, pokud se tedy nechceme některých plemen psů vědomě vzdát. Musíme coby chovatelé dosáhnout heterozygotnosti právě v rámci jednotlivých plemen, a to tak dalece, jak jen to bude možné! Z celkového počtu přibližně 20 000 genů psa domácího jich ovlivňujeme chovem na exteriér asi jen třicet!
Pokud jsou geny vlivem intenzivní selekce a liniové plemenitby homozygotní, vypadají produkty chovu jednotně „plemenně typicky“. Samozřejmě, že tu nezbytně máme i mnohé další geny, které s exteriérem nemají co do činění, ale zrovna tak už se vyskytují v homozygotní podobě – a mezi nimi se nyní vyskytují četné škodlivé alely, ať už to jsou ty, které řídí dědičná onemocnění, založená buď monogenně recesivně, ale především polygenně (např. dysplazie kyčelního kloubu) nebo jde o defektní alely, které „jen“ omezují vitalitu, plodnost, růst, povahu, u pracovních psů výkon a odolnost atd.
Jak víme, je ale pro celá psí plemena prakticky ještě mnohem ničivější tzv. „příbuzenská plemenitba bez příbuzenské plemenitby“ (slovy profesora Schlegera), čímž je myšleno používání příliš malého počtu krycích psů. Takzvaná „geneticky efektivní populace“ totiž nikdy není větší než čtyřnásobek počtu využívaných psů, ani kdyby tito psi kryli stejný počet fen, geneticky efektivní velikost se nezmění (např. jeden pes s teoreticky neomezeným počtem fen stvoří efektivní populaci stále pouhých 4!)
Jelikož je u většiny našich plemen už dlouhou dobu provozována příbuzenská plemenitba a také – jak to nazývají kynologové ve Švédsku – „matadorský chov“ (což je nadměrné využívání několika málo šampiónů), pozvolna a stále více stoupal koeficient příbuznosti v rámci jednotlivých plemen. Nutný stupeň heterozygotnosti (genetické rozmanitosti) je už tím pádem několikanásobně pod limitem, propukly – a propukají – dědičné choroby. Co je možné proti tomu udělat?
Nejen příznaky, i příčinu je třeba odstranit!
Pokud se chceme postavit na odpor trendu, že se každých pár let objeví nějaká nová dědičná nemoc nebo se nějaká dosud bezvýznamná záležitost stane problematickou, bude to znamenat přijetí různých opatření, a sice:
1. V závislosti na velikosti populace konkrétního plemene omezit maximální počet vrhů po jednom krycím psovi, tedy maximalizovat počet používaných psů. Ve Švédsku padl návrh na omezení krytí psem v závislosti na velikosti populace od jednoho sta až po jeden jediný vrh po jednom krycím psovi (a to prosím po celou dobu jeho života!). Profesor Per-Erik Sundgren z univerzity v Uppsale doporučil omezení na 5% zapsaných štěňat plemene po dobu jedné pětiletky.
2. Spojovat pouze taková zvířata, která vykazují minimum společných předků v rodokmenu (v ideálním případě žádné! - v každém plemeni beztak nutně existují společní předkové v bližších nebo vzdálenějších generacích) a která nemají ani žádné hrubší nedostatky. Teprve pokud je k dispozici několik přibližně stejně hodnotných možností s ohledem na pokrevní nepříbuznost, pak teprve vybírat partnera, který lépe odpovídá standardu.
3. Je-li to nutné, znovu křížit různé variety srsti nebo barev v jednom plemeni.
4. Importovat psy nebo jejich sperma z oblastí, jejichž chov je už delší dobu izolován, a tudíž se geneticky odcizil (což však nemusí být jednoduché, protože například u mnoha anglických plemen stále znovu do chovů zasahovali psi dovezení z Anglie).
5. Pokud se plemeno stalo vzácným a jeho dědičné zdraví je vážně ohroženo, měli by chovatelé v budoucnu méně váhat s přikřížením blízce příbuzného plemene (toto už bylo na zkoušku učiněno s holandskými a belgickými ovčáky, přičemž potomstvo získalo okamžitě na vitalitě, plodnosti a také se zlepšila např. péče feny o štěňata).
6. V určitých případech znovu otevřít plemenné knihy, tzn. např. registrovat za určitých podmínek zvířata bez rodokmenu, která však exteriérem odpovídají standardu.
7. Pro zjištění různých dědičných nemocí už dnes existuje celá řada genetických testů, takže některé nemoci je možné vymýtit vyloučením nositelů defektních genů nebo spojováním přenašečů jen s jedinci zdravými. Aktuálně lze předpokládat, že některá plemena jsou už z poloviny nebo i z větší části zastoupena nositeli defektních genů.
Nejnaléhavější opatření jsou uvedena v bodu 1, 2 a 7. Pokud ještě není situace plemene tak kritická – ještě nedochází k příliš silnému projevu dědičných onemocnění při současném malém počtu vrhů – měla by tato opatření postačit – samozřejmě za současného použití přísné selekce – odolnost a vitalitu chovných produktů plemene opět normalizovat.
Zatímco ve Švédsku chovatelé usilují o zvýšení počtu použitých krycích psů, a sice odsouhlasením omezeného počtu vrhů po jednom krycím psovi, v Holandsku vkládají do chovatelských řádů jednotlivých plemen základní populačně genetická pravidla. V Austrálii jsou zase propagována co možná nejvíce krevně nepříbuzná spojení. Bezpochyby se – v zájmu budoucnosti našich psů – všechna zmíněná opatření stanou chovatelskou strategií budoucnosti. Při – včasném a důsledném – použití zmíněných opatření, které jistě z velké části závisí na změně v myšlení lidí, by se – s výjimkou velmi kritických případů – docílilo minimalizace dědičných zdravotních problémů na nevýznamnou míru! Teď to však vypadá tak, že podle jedné francouzské studie vykazuje 20% všech čistokrevných psů dědičné defekty, což je dosti alarmující situace!
Čistokrevný pes dnes není ohrožen jen různými dědičnými nemocemi, nýbrž i depresí příbuzenské plemenitby – ta totiž snižuje odolnost, plodnost, délku života, výkonnost atd.
Soubor imunogenů MHC (hlavní histokompatibilní komplex(MHC, z angl. major histocompatibility komplex, má významnou funkci v imunitním systému, konkrétně se podílí na rozeznávání cizorodých struktur – pozn. překladatele), který nás umí chránit před tisíci různých původců onemocnění, není poškozován jen ve své funkci, nýbrž u některých ras se se stoupající tendencí jakoby „zbláznil“, tzn. projevují se ve zvýšené míře autoimunitní onemocnění.
V rámci ochrany ohrožených druhů zvířat byly v poslední době vyvinuty metody za účelem záchrany některých druhů před vyhynutím v důsledku jejich genetického ochuzení. Takové metody by byly použitelné také v chovu psů. Na jedné straně je možné s pomocí počítače vypočítat, jak udržet původní genetický podíl zakladatelů plemene, nebo zjistit ta zvířata, která jsou se zbytkem populace nejméně příbuzná nebo vykazují vzácné genetické kombinace. Takoví jedinci mají pro plemeno obzvláště vysokou hodnotu, pokud jsou i v jiných ohledech vhodní do chovu. Cenné informace lze též získat studiem DNA.
Tak toto by tedy měl být onen“biopes“: čistokrevný pes, který byl odchován při respektování zmiňovaných pravidel: primárně s co možná nejnižší ztrátou předků, jakož i bez použití liniové nebo příbuzenské plemenitby za současné přísné selekce na zdraví a teprve v druhé řadě selekce na shodnost se standardem – přičemž tento standard by už neměl obsahovat žádné požadavky na anatomické anomálie, které omezují dobrý psychický i fyzický stav, a které standard dosud třeba i předepisoval. Samozřejmě tito psi jsou i živeni a vychováváni přirozeně, v souladu s přírodou.
Nová epocha v chovu psů?
Trend, směřující ke změně, má tedy více příčin:
-
znepokojivý nárůst dědičných nemocí
-
snahu o zpřísnění podmínek ručení chovateli za zdraví jejich chovatelských produktů
-
dnes stále ožehavější téma týrání zvířat, které nyní zahrnuje i takové chovatelské metody, jež v důsledku omezují zdraví chovaných zvířat. A konečně i rozvoj nových psích sportů jako jsou agility, flyball atd. zvyšuje potřebu zdravých, výkonných, zatížitelných psů i z řad společenských plemen
Samozřejmě takoví „biopsi“ by byli ve srovnání se psy, odchovanými podle dosavadních pravidel, podstatně dražší a pravděpodobně by byli – s ohledem na standard – i méně „typičtí“ a vzhledově jednotní než příbuzenskou plemenitbou vyšlechtění výstavní psi. Bez liniové plemenitby je „módní“ prošlechtění v krátké době nemožné, ale to z pohledu kynologa není nevýhoda. Tato zvířata by byla zdravější, vitálnější, výkonnější, s delší délkou života, a navíc z hlediska veterinárního a z pohledu „vydávání opakovaných nákladů“ by se naopak vyplatila lépe, v tomto ohledu by byla výhodnější. Také oni by byli samozřejmě přenašeči defektních genů, ale v naprosto minimální míře a v závislosti na výchozí situaci by defektní alely byly dále stále více „překrývány“ dominantními zdravými alelami, takže už by se jejich účinek nemohl nijak projevit. A především už by dál nedocházelo k „týrání chovem“, odstranily by se extrémy, vedoucí k utrpení a bolesti.
Dá se předpokládat, že potom by mnozí současní majitelé psů, kteří dávají přednost křížencům jako je např. labradoodle nebo cockapoo, měli zájem o takové čistokrevné psy z kvalitního „bio-chovu“ a byli by ochotní za ně dát i odpovídající vyšší cenu.
A pokud by se jednou heterozygotnost stala předpokladem pro účast psů na výstavách (nebo pokud by byl brán zřetel na hodnotu koeficientu příbuzenské plemenitby konkrétního psa – z jinak rovnocenných psů by na výstavě zvítězil jedinec s nižším koeficientem příbuzenské plemenitby), potom bychom se o budoucnost čistokrevného psa - alespoň z tohoto pohledu zcela určitě - už nemuseli obávat, když by tedy chov psů obecně znovu znamenal totéž, co kdysi – a sice „biochov psů“.
Každé psí plemeno je třeba považovat za specifické živé tvory, kteří jsou ohroženi příliš nízkými stavy populací, příliš malým množstvím chovných zvířat a obzvláště pak krycích psů. Kdo nechá svého psa – šampióna plný pýchy nakrýt neomezený počet fen, škodí plemeni, neboť nevyhnutelné defektní geny jeho šampióna se rozšíří v populaci a v nejhorším případě tak můžou zapříčinit něco, čemu se eufemisticky říká „predispozice plemene“ k té či oné nemoci. Vedle toho v nejhorším případě stoupá i koeficient příbuznosti v rámci plemene, neboť všichni potomci jsou přinejmenším poloviční sourozenci. Tento přístup je velmi nezodpovědný, neboť plemeno je společný majetek všech a každý jednotlivý chovatel je tak říkajíc jen opatrovníkem a jako takový používá jednotlivá zvířata - příslušníky plemene – ke svým cílům. Měl by tudíž na svět přivádět kvalitní potomstvo ku prospěchu plemene.
ČISTOKREVNÝ HOLANDSKÝ OVČÁK NEBO KŘÍŽENEC?
V mnoha evropských zemích se, zejména v posledních letech, masivně chovají a využívají kříženci holandského ovčáka a důraz je – bez ohledu na ostatní aspekty - kladen především na pracovní využitelnost ve sportovní kynologii i v praxi. Nutno podotknout, že tento postup je v rozporu s chovatelskými ideami země původu.
Rozdíl mezi originálním holandským ovčákem a jeho kříženci (označovanými nejčastěji jako KNPV-holandský ovčák nebo X-holandský ovčák), zároveň i specifika chovu kříženců vysvětluje na svých internetových stránkách rakouský Klub holandského ovčáka (Club für Holländische Schäferhunde Österreich, CHSÖ).
S laskavým svolením vedení rakouského Klubu holandského ovčáka (Club für Holländische Schäferhunde Österreich, CHSÖ) zde mohu předložit stručné vysvětlení výše uvedené problematiky.
Co je to KNPV-holandský ovčák a X-holandský ovčák?
Zdroj: www.herderclub.at
Překlad: Bc. Jana Mertlíková
Kdo se alespoň trochu zajímá o plemeno holandský ovčák a hledá o něm informace na internetu, tu a tam narazí na pojem „KNPV- herder“, „X-herder“, „X-Mechelaar“ (KNPV-holandský ovčák, X-holandský ovčák, X-malinois). Mnoho lidí je tím zmateno, tudíž jsme se rozhodli toto téma stručně objasnit.
K.N.P.V.znamená Königliche Niederländische Polizeihunde Vereinigung (Královský nizozemský spolek policejních psů). Filozofie KNPV byla odjakživa zcela jasná. Hlavní požadavky pro chov byly: výborná povaha psů, jejich zdraví a pracovní upotřebitelnost. Tato myšlenka se ve stejné intenzitě zachovala dodnes. Dosažení výše uvedených požadavků bylo možné zajistit jednak tím, že psi skládali zkoušky v souladu s obsáhlým zkušebním řádem, ale i díky hrdosti členů spolku, kteří se vždy snažili chovat jen na těch nejlepších z nejlepších! KNPV tedy znamená selekci na nejvyšší úrovni a není to samo sebou, že se každým rokem mnoho psů se složeným certifikátem (PH1, PH2 nebo Objekt) prodá nejrůznějším úřadům, zařízením a spolkům do celého světa. (zdroj: PHV „De Huifkar“)
Jelikož KNPV klade důraz na výkon a zdraví, tudíž vzhled nebo barva psů nejsou tak důležité, z chovatelského hlediska tedy většinou nejde o chov nějakého konkrétního plemene – spíše jde o spojení „výborného psa“ s „výbornou fenou“, často bez ohledu na plemeno. Proto většina KNPV chovaných psů jsou kříženci (většinou holandského ovčáka a belgického ovčáka malinoise, ale existují i linie, kde lze nalézt groenendaela, německého ovčáka atp.). Pro tyto křížence – a nezáleží na tom, zda mají odlišné plemeno v 1. nebo třeba 7. generaci – se zažilo označení X-.
Coby X-holandští ovčáci jsou označováni všichni žíhaní psi, coby X-Mechelaar (X-malinois) jsou označováni psi se zbarvením malinoise, pojmem X-Mechelaar zwart (X-malinois černý) se rozumí všichni celočerní psi (černí „maliňáci“) a existují ještě X-Duitse Herder“ (X-němečtí ovčáci).
Je zde tedy jednoznačně ceněn zatížitelný, zdravý pracovní pes. Psi sice mají rodokmeny – u mnoha psů je dokonce známo mnoho generací předků zpět – ale nejde o oficiální průkazy původu, jde přece o křížence.
I zde existují krevní linie, které jsou vedené přes několik generací na žíhanou nebo žlutou (malinois) barvu, ale na druhou stranu se provádí i opravdová smíšená spojení. Přesto se i zde chovají také čistokrevní psi, avšak jen ve velmi malé míře.
Průkaz původu FCI (ÖKV) versus Průkaz původu v registru
Zdroj: www.herderclub.at
Překlad: Bc. Jana Mertlíková
Rakouská plemenná kniha (Das österreichische Hundezuchtbuch, ÖHZB) sestává z oddílu A, oddílu B a z dodatku (registru) R.
Do oddílu A jsou zapisováni čistokrevní psi, kteří, co se týče jejich původu a způsobu chovu, vyhovují všem nařízením ÖKV (Österreichischer Kynologenverband – Rakouský kynologický svaz, pozn. překladatele) nebo v ÖKV začleněných spolků. Podmínkami pro zápis čistokrevného psa do oddílu A rakouské plemenné knihy jsou:
a) tři generace předků, zapsaných v plemenných knihách, uznávaných FCI;
b) ocenění rodičů psa z mezinárodních, národních nebo klubových výstav;
c) respektování a dodržování předpisů, stanovených za účelem udržování dobrého stavu chovu (zdravotní vyšetření a jejich výsledky)
Psa, zapsaného v oddílu A rakouské plemenné knihy poznáte bezpečně podle jeho čísla zápisu, v tomto případě má podobu: ÖHZB HH 000/A. (pozn. překladatele)
- Do oddílu B jsou zapisováni takoví čistokrevní psi, kteří sice co se týče jejich původu plně vyhovují všem stanoveným předpisům, avšak pokud jde o kvalitu jejich rodičů – rozumí se jejich zdraví, výkonnost a / nebo povahu, stanoveným předpisům nevyhovují. Zanesení do oddílu B plemenné knihy tedy znamená, že u těchto čistokrevných psů existuje větší riziko zatížení vadami než u psů zapsaných v oddílu A plemenné knihy – týká se to zdraví, výkonnosti nebo povahy.
a) Čistokrevní psi, zapsaní v oddílu B rakouské plemenné knihy, mají nárok na vymazání z oddílu B a přenesení do oddílu A, pokud si klub, zastřešující chov tohoto plemene, zpětně zajistí a předloží lékařská vyšetření, výsledky výstav nebo zkoušek rodičů a tyto dosvědčí, že výsledky rodičů jsou v souladu s požadavky, stanovenými pro zápis do oddílu A plemenné knihy.
b) Pro psy, zapsané v oddílu B plemenné knihy, platí zákaz chovu.
Psa, zapsaného v oddílu B rakouské plemenné knihy poznáte bezpečně podle jeho čísla zápisu, v tomto případě má podobu: ÖHZB HH 000/B. (pozn. překladatele)
- Do registru (dodatku) jsou zapisováni takoví psi, jejichž původ nemůže být doložen vůbec nebo může být doložen jen neúplným průkazem původu, uznaným FCI, avšak jejichž exteriér byl v souladu se standardem plemene ověřen rozhodčím pro exteriér (tzv. fenotypizace). Do registru se zapisují i potomci psů, zapsaných v registru, a to tak dlouho, dokud se nedosáhne tří plných FCI-generací předků.
Psi, zapsaní v registru (registrovaní psi) – a to je nová úprava, platná od března 2010 – nejsou, co se týče sportovní kynologie, nijak znevýhodněni vůči psům s kompletním průkazem původu!
Zrušen byl též zákaz účasti registrovaných psů na FCI-mistrovstvích světa, který platil do začátku roku 2010. Tento zákaz byl s okamžitou platností zrušen na schůzi FCI, konané koncem února roku 2010!
Co se výstav týče, registrovaní psi též nejsou vůči psům s kompletním rodokmenem nijak znevýhodněni, samozřejmě platí, že titul „ICH“ jim nemůže být udělen (titul mezinárodní šampión krásy se uděluje na základě čtyř získaných čekatelství CACIB). Čekatelství mezinárodního šampióna krásy je však oprávněné.
Jinak už neexistují žádné další rozdíly. Tak např. psům, zapsaným v registru, se samozřejmě udělují i tituly „Národní šampión krásy – CACA“ nebo „Junioršampión“.
Psa, zapsaného v oddílu R rakouské plemenné knihy (v registru) poznáte bezpečně podle jeho čísla zápisu, v tomto případě má podobu: ÖHZB HH 000/R. (pozn. překladatele)
se svolením autorky převzato z www.zusvituveku.websnadno.cz, resp. z: www.cavecanem.websnadno.cz